Vězení v la Cabaña, 26. července 1972

Autor: Amarilis Cortina Rey | 1.3.2012 o 13:39 | (upravené 1.3.2012 o 14:34) Karma článku: 9,62 | Prečítané:  493x

Tento příběh se udál na druhé straně Havanského zálivu v pevnosti v la Cabaña.  Tuto největší vojenskou stavbu vybudovanou Španělskem v Americe v 17. století za účelem obrany města využívala od roku 1959 revoluční vláda jako politické vězení. Šla jsem tam jednoho rána roku 1972 se svým desetiletým synem.

 

Několik dnů předtím mi řekl: „Jestli můj otec žije, chci se za ním jít podívat, ať je kdekoli." Jeho otec Guillermo Rivas Porta, byl v roce 1968 odsouzen ke třiceti letům vězení jen proto, že se pokusil opustit zemi. V roce 1989 byl propuštěn a zemřel v exilu deset let poté.

Bylo to 26. července, v den režimem určeným k návštěvě rodinných příslušníků. Naše dlouhá cesta z Vía Monumental až ke vstupu do la  Cabaña byla naplněna radostí a nervozitou. Můj syn na svého otce nezapomněl a vidět ho znovu mělo být pro oba dva šťastným a důležitým okamžikem.

Na to, co nás čekalo, jsme ale nebyli připraveni. Více než 200 politických vězňů se se svými blízkými tísnilo v uzavřeném prostoru o deseti metrech na délku a pěti metrech na šířku. Nebylo tam téměř k hnutí a všichni se v šeru objímali a plakali.

Guillermo už nebyl jako dřív. V jeho mladém obličeji se zračila hořkost a zášť. Vzpomínám si, že mi řekl, že mě pozdravuje jeden básník jménem Ernesto, který je tam také uvězněn. Jako přízraky nám pod nohama pobíhaly krysy a venku stála spousta ozbrojených vojáků, kteří vše pozorně sledovali, jako by očekávali nějaký podvratný čin.

Jak se mnohem později ukázalo, v tu dobu držel Castrův režim ve vězení více než 3500 mužů a žen odsouzených z politických důvodů k mnohaletým trestům. Většina z nich byli buď mladí z lidu, kteří bojovali proti komunismu, nebo osmdesátiletí staříci, bývalí vojáci minulého režimu.

Bývalí političtí vězni jako Armando Valladares, Ernesto Díaz Rodríguez, Hubert Matos, Jorge Vals a mnozí další popisují ve svých pamětech krutosti a  zvrhlosti, kterou v la Cabaña zažili. Ve svých knihách líčí bití, zranění způsobená bajonety, přelidněnost věznice - 280 vězňů v prostoru určených pro 60, privilegium koupání, na které se museli dostavit kvůli co největšímu ponížení nazí, nucené práce, které odmítali, zimní měsíce, kdy spali nazí a nebo přikrytí jutovými pytli, smrt mnohých svých kamarádů u popravčí zdi a výkřik jednoho mladého křesťana těsně předtím než ho zasáhly výstřely, který ještě teď zní mezi zdmi v la Cabaña: „Ať žije král Kristus!"

Ten 26. červenec roku 1972 byl nejsmutnějším dnem mého života. Mé nevýslovně zoufalé srdce začalo úplně jinak nahlížet na to, co se v naší zemi dělo. Před očima jsem měla peklo, které ti lidé podstupovali jen proto, že smýšleli jinak, a přestala jsem se dívat na Fidela Castra jako na dobrého člověka, který má rád lid. Nemůžu zapomenout, jak jsem se sama sebe ptala, aniž bych si na to mohla odpovědět, jak jsem se mohla tolik mýlit.

Když jsme kráčeli k silnici, jen s těží jsem mohla uvěřit svým myšlenkám, které mě najednou tížily. Můj syn se mě zeptal: „Vrátíme se sem, mami?" Odpověděla jsem mu, že ano a že tomu uvězněnému básníkovi přineseme nějakou knihu veršů.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KOMENTÁRE

Spasí nás univerzálny základný príjem?

Stroje a automatizácia prinesú v budúcnosti stratu polovice pracovných miest. Spolu s tým príde ešte väčší hnev ľudí bez práce. Bude to znamenať pád demokracie?

AUTO

Nie v každej hmle treba zapnúť hmlovky

Predné a zadné hmlové svetlá plnia rôzne funkcie.

ROZHOVOR

Zosnulá Jaroslava Blažková: V Kanade som žila náhradný život

V tomto smutnom svete treba vyhľadávať jagavé momenty.


Už ste čítali?