samostatnou výdělečnou činnost a další alternativy," uvádí reportérky vládního denníku Granma.[1]
Autorky dále uvádějí, že „Rok od toho dne (25. října 2010) jsou výsledky výmluvné - počet osob, které se přihlásili k tomuto způsobu zaměstnání, se více než zdvojnásobil" a citují údaje poskytnuté redakci, podle kterých dosáhl počet samostatně výdělečně činných k měsíci září 338 280 osob, což představuje meziroční nárůst o přibližně 181 tisíc.
Tato a další čísla poskytla ředitelka pro zaměstnanost Idalmys Álvarez a náměstek ministra práce a sociálního zabezpečení José Barreiro. Tento rozmach nové alternativy pracovní činnosti a nárůst počtu soukromníků v provinciích jako Havana, Matanzas nebo Villa Clara, je povzbudivý.
Dalším údajem, který reportérky vyzdvihují, je, že „více než 65 % osob, které získaly povolení k podnikání, nemělo žádný pracovní úvazek [...] a že na čelních místech v seznamu nejčastějších činností je nákladní a osobní přeprava s 54 675 registrovanými osobami před výrobou a prodejem potravin (51 461) a třetí nejpočetnější skupinou jsou námezdní dělníci (34 205)."
„Právě názory samotných osob samostatně výdělečně činných poskytly důležité vodítko pro vylepšování procesu v průběhu celého roku s cílem sladit systém s hospodářskou a sociální situací v každé lokalitě," upřesnily autorky článku.
Mnohé prostory v přízemích domů s přímým přístupem z ulice, kde dříve byly kavárny, železářství, zlatnictví či obchody s oděvy a obuví, však nadále zejí prázdnotou.
Také pouliční prodavači s povolením si dále stěžují na šikanu v podobě přísných kontrol. V soukromé kavárně poblíž zmrzlinářství Copelia (v samotném centru města v průsečíku ulic 23, 21, L a K) se sešla skupina pouličních podavaček, které sem přišly něco pojíst a také si postěžovat.
„Na mě si zasedli. Nechtějí mě nechat prodávat v místě, kde lidé stojí frontu do Copelie a do kina Yara," říká prodavačka, která na ulici nabízí různé potraviny balené v průhledných sáčcích a vyskládané podle druhů na vozíku, s jakým se dřív jezdilo na trh.
„Nic na mě nemají, protože mám potvrzení, že tenhle vozík (silně na něj poklepe) mi poslali z venku a není kradený, ale rozčiluje mě, když mě posílají na devatenáctou (ulice, kam chodí málo lidí), a tam nic neprodám," vykřikuje a přitom posrkává džus. Další prodavačky své zboží nosí ve velkých pytlích, souhlasně na ni přikyvují a potvrzují, že mají obdobné zkušenosti.
Na rohu ulic Prado a Neptuno stojí skupinka lidí, kteří se neúspěšně snaží najmout nějaké auto. Je deštivé odpoledne. Zastaví u nich dobře udržovaný vůz moderních tvarů. Jeho řidič se usmívá, vyslechne, kam kdo potřebuje jet, a přikývne.
Čtyři cestující se posadí na pohodlná sedadla a za zvuků vkusné a uklidňující hudby se pustí do řeči. Z hovoru vyplyne, že řidič po cestě do práce nebo z práce vždycky někoho sveze, aniž by musel odbočit ze své trasy. „Trochu si tak přivydělám," říká, aniž by se přestal věnovat řízení.
Další, jako třeba Chino, zase jednou za čas nasednou do vlaku a vozí na venkov žádané zboží, které v hlavním městě pořídí výhodněji. „Mám známé ve skladech a obchodech, zaplatím jim, co mi prodají, pak si na to nasadím rozumnou marži a nemůžu si stěžovat. Na ně (na stát) ale nepracuju, v cílové stanici nikdy nemám žádné potíže, se všemi se znám, i s policií," říká mladík v bílém značkovém oblečení, který popíjí pivo v jedné z mnoha kaváren, kde se platí tvrdou konvertibilní měnou.
Odvod daní je povinný, avšak systém má stále řadu nedostatků, které znepříjemňují život daňového poplatníka zbytečnou byrokracií. Lidé nemají přístup ke zboží, které potřebují, z čehož těží ti, kteří zboží určené pro devizové obchody prodávají obchodníkům na volné noze. Sortiment v těchto obchodech se tak zužuje a lidé, kteří zboží na černo prodávají, z toho slušně profitují.
Poznámka:
Samostatně výdělečně činné osoby, které vyjádřily názory uvedené v tomto článku, si nepřály být jmenovány.
[1] Samostatná výdělečná činnost - rok rozšiřování a flexibilizace: Socialismus vlastní cestou (1). Granma, pátek 28. října 2011, Anneris Leyva a Yaíma Puig.
