Zpráva o propuštění vězňů se objevila v podobě nóty havanského arcibiskupství uveřejněné v deníku Granma, orgánu komunistické strany. V prohlášeních pro jiná média Ortega informoval o tom, že propuštění vězni budou moci vycestovat do zahraničí, a to i se svými příbuznými, pokud si to budou přát. Věcí dosud nevídanou však je, že jejich domovy nebudou zabaveny státem, tak jako se stává ve všech ostatních případech, kdy se někdo rozhodne opustit Kubu a žít v exilu.
Postup vlády při propouštění oponentů odsouzených k dlouholetým trestům za uplatňování svého práva myslet a vyjadřovat se a jejich přesídlení do Španělska se proto stal tématem, o kterém diskutuje značná část vnitřní opozice.
Omar Lafita z vedení nezákonné Strany demokratické solidárnosti se domnívá, že vězni se se svými příbuznými poprvé shledali až v letadle, které je odneslo daleko od jejich vlasti.
Rodiny z vnitrozemí ostrova byly několik dní předem ubytovány v motelu Ministerstva vnitra a příbuzní žijící v hlavním městě dostali pokyn čekat ve svých domech, dokud nebudou uvědoměni, že mohou vycestovat.
Podle jiných zdrojů z řad oponentů prý dostal každý uvězněný osobně od hostitelské země dokument, v němž se zavázal přijmout postavení přistěhovalce, nikoli politického uprchlíka.
Mnozí z těch, kteří se o danou problematiku zajímají, tvrdí, že osud těchto propuštěných vězňů v exilu je nejistý.
Elisardo Sánchez Santa Cruz, předseda Kubánské komise pro lidská práva a národní usmíření, se podle svých slov zúčastnil odletu první skupiny odsouzených z letiště José Martí, aby se s nimi pokusil navázat kontakt. Nepodařilo se mu to, neboť mu v tom zabránily kubánské orgány.
Podle Sáncheze mělo propuštění vězňů spíše ráz vyhoštění - vězňům nebylo dovoleno vrátit se do svých domovů a rozloučit se s příbuznými, kteří zůstali ve vlasti, ani s přáteli. Nemohli si ze svých domovů ani vyzvednout věci.
Nerys Castillo, Magali Norvi a Lían Castañeda z hnutí Damas de Blanco vyjádřily svou radost nad propuštěním vězňů a uvedly, že k němu přispěla hladovka Guillerma Fariñi, jednání katolické církve, oběť Orlanda Zapaty Tamaya a také velká mezinárodní podpora, která se jim dostala.
„Dokud bude ve vězení byť jen jediný politický vězeň, budeme bojovat," řekla dojatě Nerys Castillo.
Další z členek hnutí, Berta Soler, byla však skeptická. Vysvětlovala, že podle jejích informací prý někteří vězni nechtějí opustit zemi. „Jsou nadále ve vězeních a nevíme, co s nimi bude."
Laura Pollán, zástupkyně této symbolické skupiny „žen v bílém", se vyjádřila, že chce nadále bojovat za propuštění vězňů, kteří zůstali ve vězení.
„Budeme bojovat do posledního vězně," řekla. Upínají na nás své naděje a my je nezklameme."
Přestože však byly informace o této události uveřejněny v kubánských médiích v podobě tiskové zprávy havanského arcibiskupa, drtivá většina lidí na ně vůbec nereagovala. Kubánce sužuje nedostatek základních produktů jako je cukr, rýže nebo sůl, a proto je více zajímá to, jak si obstarají potravu, než to, co se děje v jejich zemi.
Když jsme se však lidí ptali a vysvětlovali jim, co se stalo, mnozí reagovali následovně: „Že mohli odjet z Kuby? Nic lepšího se jim nemohlo stát!"